Mít tak jednou květinářství, to by bylo něco!, povzdechla jsem si toužebně vždycky, když jsem do nějakého vkročila. Svět květin mi ale jako muzejní pedagožce připadal nedostupný. Z každé procházky jsem tak roky tahala aspoň hrstě bejlí, květů a větví a dekorovala s nimi každý kout našich podnájmů. Přesun z Prahy na rodný jih tuhle mojí obsesi ještě umocnil. Slovo dalo slovo, skutek neutek, a já jen zírám, jak mě ty kytky prorostly. Takže bacha na to, co si přejete. Mohlo by se vám to totiž splnit!
V mém případě to však není žádný blyštivý splněný sen o úhledném květinářství. Osud si očividně má tajná přání předával tichou poštou, až vznikly Kytky za humny. A tak s mou drahou Peťou, se kterou jsme před patnácti lety o fyzice plánovaly, s kým půjdeme na rande, právě řešíme hlízy jiřin, svatební ceník, ekologické floristické praktiky, marketingové taktiky a kam kurnik vysejeme tu hromadu semínek na příští sezónu. Ano, my dvě: rozevlátý hipíci, duše přírodní, co se celý gympl zašívaly v zadní lavici. Pod plakátem Kurta Cobaina psaly básničky na lavici a s atomákem na krku plánovaly akorát tak kde koupit Hradní svíci. My rozjíždíme vlastní podnikání! Hotové děti květin, že? Minimálně těm našim nic jiného nezbyde. Pokoušet se o byznys se čtyřmi mrňavými skřítky v náručí/u prsu/za zadkem totiž znamená učinit z nich součást týmu.
Na sázení tulipánů jsme na podzim měly spoustu pomocníků.
Od hlíny k hlíně
Jak se to seběhlo? Asi volání hlíny! Já vystudovala archeologii, Peťa krajinné a pozemkové úpravy. Vrtat se v zemi nám tedy rozhodně nebylo cizí. Říkám, hotová tichá pošta osudu. A pak loni přišel ten velký třesk. Kamarádka Téra se vdávala a poprosila nás o pomoc s kytkama. Kdo mohl, dovezl úrodu z vlastní zahrady nebo oblíbeného lesa. Najednou jsme s Peťou stály uprostřed květinové záplavy. V mrňavé koupelně jihočeské hájenky uprostřed vltavských lesů. S pomocí oddávající starostky Báry jsme vázaly a vázaly, až byla květinová výzdoba úplně všude. A ta vůně těch chladných čerstvých rostlin! Nevím, jestli se na tom podílel i tenhle senzorický zážitek, každopádně v opojení svatební atmosféry, vína a hvězdného nebe, učinili jsme tam s Myšákem velké rozhodnutí. Ten pravý čas zvednout pražské kotvy a přemístit je sem, k těmhle hlubokým jihočeským lesům, nastal.
Takže po celém větrném horkém dopoledni plném kytkového kmitání a nervíků jsem čerstvým novomanželům pogratulovala a před očima všech zúčastněných se pod letitou švestkou odporoučela do mdlob.
O tom, že vlastně vůbec nevíme, kam nás to tu zavane, jsem vám psala před rokem. No, tak teď už to víme. Vyrýsovalo se to jak patník v mlze. Naše kytky měly velký úspěch a ještě to léto nás požádala Téry svědkyně Peťa, zda bychom jí taky připravily květinovou výzdobu. Taková důvěra! Přímo v Holašovické Stodole! Uf, zdobit svatbu v takovém slavném prostoru, to by znervóznilo nejednu začínající květinářku! Natož takovou, která je v prvním trimestru a žaludek na vodě má, sotva oči rozloupne. Takže po celém větrném horkém dopoledni plném kytkového kmitání a nervíků jsem čerstvým novomanželům pogratulovala a před očima všech zúčastněných se pod letitou švestkou odporoučela do mdlob.
Ani taková žinantní situace nás však neodradila. Peťa se během podzimu rozhodla osadit zahrádku na chalupě v srdci soběslavských blat s tím, že občas bychom si mohly takhle svatebně zařádit. Jasně, když budeš potřebovat, pomůžu ti, kontrovala jsem. Ale jinak se držím svých edukačních pravěkých aktivit. Jsem přeci ta archeoložka, navíc s doktorátem v didaktice, žejo. Takové zasněné salto se ve světě rovných kariérních linek netoleruje. A pak jsem od mého Myšáka dostala k Vánocům knihu A Year in Flowers z věhlasné Floret´s Farm. A bylo vymalováno. Hotovým květinovým orgiím nemohlo mé zelené srdce odolat.
Tohle teprve budou květinové děti!
Bylo nám oběma jasné, že tohle je TO ONO. Že už víme, co chceme dělat, až budeme velké. A že ani mateřská nás v tom nezastaví.
Lapeny v kytkách
S jarem jsme se tedy s Peťou vrhly do organizace prvních skutečných zakázek. Stvořily jsme web a logo. Je to ofiko, hustý! Peťa se starala o kvítí v Debrníku, já s kočárem a starší Skřítěnkou obrážela přilehlé lesy a luka. A jak se hodila naše veliká terasa v “novém” bytě! Řekli byste, že i v květináči se dají vypěstovat vysoké jiřiny k řezu, bohyška, cínie nebo dva metry velké krásenky? Že z vytažených skomírajících sazeniček smilku sklidíte nakonec náruč plnou sušených květů? S přibývajícími pěstebními i floristickými experimenty bylo nám oběma jasné, že tohle je TO ONO. Že už víme, co chceme dělat, až budeme velké. A že ani mateřská nás v tom nezastaví. Jasně, tradiční floristi by se možná nad námi zhrozili. No, my se zas hrozíme nad tím, jak neskutečně destruktivní dopad má konzervativní větev tohohle oboru na planetu. Takže se chceme připojit k desítkám malých farmářů a zkusit to změnit.
Některé manželky ukládají do lednice svým mužům večeře, my zas květinové experimenty v krabičkách od salátů.
Jenže chtít ještě neznamená vědět. Ono to možná z Instáče tolik nepoznáte, ale za každým nadšením a úspěchem je i spousta dřiny, neúspěchů, pochybností a hlavně učení. A my se letos musely učit rychlostí světla ve vakuu. Protože v jednu chvíli na schůzce nevěstě vysvětlujete, že teprve začínáte, a o minutu později už s profesionálním úsměvem kýváte na věnečky, náramky, slavobrány, dekorované stojany i girlandy na stůl. Však ono se to zdá tak snadné, když máte zrovna děti u babičky! A pak doma po nocích studujete Youtube a přemýšlíte, jak tyhle zažité floristické postupy provést tak, aby nad tím nekrvácela vaše udržitelná bezodpadová duše. Nebo na jaře s radostí vysejete semínka a vysadíte sazeničky, a pak se je s neustálým mamí mamí v zádech snažíte zachránit z chřtánu plevele a slimáků. Podívej, myško moje malá, tamhle pod stromem je určitě důmek pro skřítky! Běž se tam podívat, maminka si tady ještě musí nařezat tyhle skvostný větve! Nene, to není čaj, to je barvířský nálev na hedbávné stuhy! A které z nás se budou líp sklízet ty jarmanky, mně se spícím miminem v nosítku nebo tobě měsíc před porodem? Nervy nad uskladněním čerstvých věnců na převoz jsou pak kapitola sama pro sebe. Některé manželky ukládají do lednice svým mužům večeře, my zas květinové experimenty v krabičkách od salátů.
Takhle často vypadají naše kočáry
A přesto s námi jsou, ti naši muži, a pomáhají. S dětma, s rytím záhonů, s grafikou i s focením. Lásko, pojď honem, teď je to pravý světlo! Mohl bys mě s tou kytkou vyfotit ještě zeshora? Prosimtě, zabav je ještě na chvíli, já musím dovázat tenhle věnec! Nemohl bys nám prosím udělat leták? Ne, ty sušený kytky prostě nemůžu pověsit jinam než na tvou posilovací hrazdu! Počkej, hodím něco na web, to bude jen minutka!
Možná se někdy zdá, že se tváříme bezradně, ale to jen hluboce koumáme, jak na to!
Byl to intenzivní rok. Zkušeností jak semínek zralé černuchy. Dva porody. Sedm svateb, nespočet kytic, věnců a sušených kruhů. Tolik nových lásek v rostlinné říši. Ohňostroj barev a vůní. Euforie. Vyčerpání. Prsty z věnců rozpíchaný. Údiv nad sezónou uplynulou. Rozechvělé očekávání té další. Protože teď už to nebude jen na zkoušku. Teď chceme. Jako fakt. A máme kde! V říjnu jsme zbudovali druhé záhoniště a k zimnímu spánku uložili na 800 cibulí tulipánů a narcisů. Tiše čekají na jaro, až to zas vypukne. Rostou, stejně jako naše plány. Ale o tom vám povím až v novém roce. Teď se musíme zahrabat do moudrých knih a osevních plánů. A spát. Sílu čerpat. Jako ty naše kytky za humny…
P.S.: Půl hodiny před půlnocí čtu tuhle svou myslánku svému Myšákovi. “Tak co, je to aspoň trochu sranda?” “No, já už se radši vůbec nesměju.”
