Karanténa, den 16. S rouškou na obličeji procházím vršovickým suburbiem, mezi tratí, ploty, rumišti a skladišti. Všechno je špatně. Kolem. Ve mně. Cítím se jako mizerně napsaná postava superhrdinky v postapo komiksu, která přišla o své síly a bezmocně nahlíží do světa chaosu. Jako zvíře lapené světly reflektorů uprostřed dálnice. Každý uspěchaný návrat domů přes běsnící a řvoucí křižovatku je úlevný útěk do nory.
Byla to jarní koronavirová krize a s ní spojená omezení, která mi konečně otevřela oči? Patrně. Po několikatýdenním azylu u rodičů v odlehlejších koutech republiky už v dubnu nezbývalo, než se vrátit zpět do Prahy, domů, na pomezí Vršovic a Strašnic. Ale je tohle vůbec doma? Pronajatý byt v domě uvězněném mezi čtyřproudými pražskými tepnami. V jednom kuse ječící houkačky, vozící raněné do blízké nemocnice. Od té doby, co jsem matka, ve mně téměř pokaždé při tom zvuku cukne. Helikoptéry nad hlavou, tu nemocniční, tu hlídající partu rozvášněných fotbalových fanoušků, táhnoucích s řevem jako stádo divokých turů na zápas na Slavii. Dunění a cinkání tramvají ve dne v noci. Každé ráno nos a oči plné prachu. Odpadky povalující se kolem košů a laviček, použité stříkačky v parku za domem, přiopilé skupinky dělníků, vrhajících vilné pohledy. Děkuji, nechci.
Dříve tak klidná struna energie v mém nitru je napnutá k prasknutí a celá se klepe. Já se klepu.
Stojím na hromadě suti u plotu nad tratí, dusíc se pod vlastnoručně šitou rouškou, a se slzami v očích se rozhlížím po tom neutěšeném pseudoměstském okolí. Dříve tak klidná struna energie v mém nitru je napnutá k prasknutí a celá se klepe. Já se klepu. Má roční dcerka pobíhá nervózně kolem, neví, kde si na tom betonu všude kolem má hrát, když na hřiště nesmíme, a já cítím, jak její dětské tělíčko odráží můj stres. A dost, takhle to dál nejde! Křičím uvnitř, křičím na svého muže Myšáka, že už to nevydržím. Že sem nepatříme. Že nás to tu zničí.
A v ten večer se mi vlastně ulevilo. Myšákovi taky. Konečně jsem totiž pochopila podstatu svých otrávených nálad v posledních měsících. Plížilo se ke mně už loni v létě, ale po novém roce to úzkostné zvíře zařvalo naplno. Chuť tlouct hlavou o zeď, naopak nechuť vůbec ráno vstávat. Neukotvenost, neustálý stres a shon. Pocit zaseklého stroje, který nechce jet dál. Pozitivní energie, kreativita a harmonie, které jsem si po letech hledání (i díky velké zásluze každodenní praxe jógy) vybudovala a které neoslabilo ani mateřství, jakoby najednou vyhasínaly a já je nedokázala rozdmíchat. Divné to bylo, tíživé, úzkostné. Pro mě neznámé. Zdánlivě bez příčiny. Ale pokaždé, když jsme vypadli do lesa, do polí, k řekám a potokům, puf! Byla jsem to zase já a svět se mi zdál v rovnováze, karanténa nekaranténa. Zpátky v Praze? Puf - a dolů na dno. Ano, konečně mi to došlo. Postihla mě URBAN DEPRESSION!
Tenhle pojem mi jednou vytanul před očima, když jsem další ráno po návratu z lesa bojovala s nechutí vstávat. Zírala jsem na listy šplhavníků nad postelí a představovala si, jak mě ta konejšivá zeleň celou obejme a utěší. Urban depression! Deprese z města! Neustálé vnitřní chvění, ale ne to příjemně mrazivě vzrušující, spíš ohavný vnitřní neurotický třas. Vždyť já tyhle pocity zažívám jen tady, když víc jak dva dny neopustím beton a hukot naší čtvrti. Zatímco když mám v zádech les, cítím se klidně, vidím smysl života, mám chuť tvořit, smát se, žít. Jsem v Praze, a zase se ztrácím. Potřebuju mít skutečnou půdu pod nohama. Dýchat čistý vzduch. Cítit propojení s kořeny.
Pračlověk by jen zíral, v čem žijeme.
Dalo by se namítnout, že když se roky věnuji archeologii a living history, trochu mi z toho hráblo a zkreslilo to můj pohled na svět. Ale opak je pravdou. Vidím ho o to zřetelněji. Lidé v pravěku taky nebyli žádní ekologičtí aktivisté a ze svého okolí čerpali a těžili, co potřebovali, a pokroku se rozhodně nebránili. Ale ta dvě staletí od průmyslové revoluce s nastavením světa přeci jen poněkud zatřásla, a míra hluku a znečištění obydlených částí planety vystřelila do astronomických výšin. Doslova. Pračlověk by jen zíral, v čem žijeme. Neříkám, že se mnoho lidí ve městech neadaptovala. Ale myslím, že pro statisíce let vyvíjející se lidský organismus je to stále krátká doba ke spokojenému přivyknutí na takové podmínky. Pro můj organismus tedy určitě.
Jelikož se roky hrabu ve vědeckých článcích, nedalo mi to, a pojem “urban depression” jsem si hodila do Googlu. A to jsem koukala. Už už jsem si začínala myslet, že jsem prostě přecitlivělá nebo že se ze mě s mateřstvím vážně stává ezo-lesana. Ale množství vědeckých studií, které mé městské prožitky vysvětlují, mě uklidnily (a Myšáka nejspíš taky). Nejsem v tom sama. Proto jsem se rozhodla o své zkušenosti takto podělit a navíc se pokusit závěry těchto studií, které stále přibývají a zpřesňují své výsledky, trochu shrnout. Tak si pojďme ten “big city life” trochu rozebrat.
V roce 2018 žilo ve městech 4,2 miliardy lidí. V roce 1960 to byla 1 miliarda.
Ve městě je zvýšená úroveň neustálých impulsů: hluk, pachy, světla, přelidnění, špína. A ta všude přítomná otravná reklama, která ani nikoho nezajímá. Městské prostředí je samozřejmě navrženo tak, aby každá jeho část nesla sdělení. Jenže v kombinaci s digitální dobou vytváří nebezpečný koktejl zahlcení, kterým není těžké se upít téměř k smrti. Tisíce mladých lidí, kteří v poslední dekádě prošli vyhořením, by mohli vyprávět. Ale není to jen nadmíra nervové stimulace, která nepříznivě působí na naši psychiku, svou roli hraje také nedostatek tzv. ochranných faktorů. Přístup do volné přírody, každodenní pohyb, dostatek volného času, pocit soukromí a klidu. To vše jsou prvky, které člověk potřebuje aby se cítil bezpečně, a které ve velkých městech jsou limitované.
Tyhle problémy nedají spát nejen obyvatelům velkoměst, ale ani vědcům. V poslední dvou dekádách se proto objevilo několik velmi pozoruhodných studií, které se zabývaly vlivem života v městském prostředí nejen na duševní pohodu, ale přímo na možný rozvoj duševních poruch. Jedna z prvních rozsáhlých studií z roku 2004 si nekladla zrovna malé cíle - zkoumala zda je vyšší level urbanizace spojen se vzrůstem psychóz a depresí, a to celkem na 4,4 milionu švédských obyvatel ve věku 25-64 let. Autorský tým za pomoci poměrně komplikovaných statistických metod, zahrnujících také vzdělání, původ a stav, zjistil, že lidé, žijící v místech s největším zalidněním, mají o 68-77% zvýšené riziko rozvoje psychózy a o 12-20% vyšší riziko deprese, než obyvatelé klidnějších míst.
Podobné závěry přinesla i studie z roku 2005, která probíhala na vzorku 1355 respondentů z řad obyvatel New Yorku a hodnotila kvalitu životního prostoru v souvislosti s psychickým zdravím. Výsledek studie byl alarmující: lidé, žijící obklopeni nevyhovujícím a nekvalitním městským prostředím, vykazovali o 29-58% více případů deprese v posledním půl roce a dokonce o 36-64% dlouhodobých depresivních stavů než osoby žijící v kvalitnějším prostředí.
Lidé, žijící v místech s největším zalidněním, mají o 68-77% zvýšené riziko rozvoje psychózy a o 12-20% vyšší riziko deprese, než obyvatelé klidnějších míst.
Překvapila vás ta čísla? Mě po mé zkušenosti ani ne. Autoři druhé studie pro ně mají tři vysvětlení:
Psychosociální stres. Nevyhovující prostředí je zdrojem neustálých potíží, nepříjemností a nespokojeností. Nevědecky řečeno, když vás doma a v okolí pořád něco štve a otravuje, je jasné, že vaše psychika tím bude dost trpět a dá vám to sežrat.
Koncentrace nedostatků. Absence zeleně a vysoká úroveň hluku má negativní vliv po stránce fyzické i psychické. Prach, smog a nekonečný hukot. Zjednodušeně bych to nazvala efekt života ve vysavači. Vskutku zenové prostředí.
Společenské toky. Lidé, kteří mají depresi, pravděpodobně tolik nebudou řešit své okolí a zůstanou v nevyhovujícím prostředí. Což ovšem podle některých nových studií může být i určitý adaptační mechanismus, který nemusí nutně vést ke špatným koncům.
Jelikož nejsem tvor přirozeně depresivní a mám sklony hledat na všem něco pozitivního (podle inspirativní knihy Petra Ludwiga Konec prokrastinace bych to mohla nazývat inner-game), v prvních dvou bodech identifikuji svůj “městský problém”. Ten psychosociální stres a efekt vysavače byl prostě pro Veverku (jak mi kamarádi často říkají) moc velkým oříškem. A aby ne.
Jednak jsem vyrostla v klidu okraje malého jihočeského města a v přilehlých povltavských lesích, jednak se mi po porodu poměrně výrazně zintenzivnily veškeré smysly i ta těžko uchopitelná intuice. Obojí prastaré funkce lidského těla, které reagují sice nevědomky, ale o to silněji. Rozehrávají totiž spletitou síť v našem mozku, která pak aktivuje nejen rozumové jednání, ale i to čistě emocionální. Obzvlášť velkou roli v této hře hraje amygdala, párová součást střední části spánkového laloku mozku. Je to jedna z nejstarších součástí, kterou mají vyšší obratlovci, reaguje hlavně na nepříjemné podněty a rozehrává v nás tzv. “fight or flight” mód - tedy bojuj, nebo uteč. A stresory velkoměstského ruchu tento mód spouští skutečně ukázkově.
Žití v současných velkoměstech skutečně zvyšuje aktivitu amygdaly, která reaguje na nepříjemné podněty a spouští v nás mód "fight or flight".
Skvěle to dokládá i studie z roku 2011, která zkoumala, jakým způsobem život ve městě působí na nervovou síť a projevy stresu. Pomocí magnetické rezonance autorský tým potvrdil, že žití v současných velkoměstech skutečně zvyšuje aktivitu amygdaly.
Bojovat v našem případě moc nešlo (při kosmických cenách pražských bytů ve family friendly čtvrtích aneb u Stromovky by chtěl žít každý), a tak jsme utekli. Ale tím vůbec nechci říct, že bychom měli vzdát snahu o čistá a příjemná města! Mnoho lidí naopak může přestěhování do velkoměsta příjemně nakopnout a dát inspiraci k rozvoji nejen osobnímu, ale i tomu sociálnímu. Budování komunit, městské zahrady a guerilla gardening, pořádání vzdělávacích akcí, promyšlené městské plánování a občanská aktivita v této sféře, zakládání moderních podníků v odlehlejších “netrendy” čtvrtích (copak je Letná pupek světa?!), to všechno jsou rozhodně nástroje, jak si život ve městech může zpříjemnit každý z nás. Jen si musíme zvolit tu správnou velikost města, která nám vyhovuje a veškerou aktivitu v nás neudusí.
My zvolili cestu ke kořenům. Diskuze, které předcházely, však byly dlouhé. Není to unáhlené rozhodnutí? Nebudeme litovat? Co nás poutá k Praze? Vlastní bydlení je tu pro nás utopie. Velká část přátel se odstěhovala. Práce? Já při mateřské pracuji z domova a Myšák stejně už dlouho touží po volné noze. Kultura a noční život? Ten tedy s dětmi fakt stojí za to. Společné krásné vzpomínky? Těch máme spoustu po různých koutech Země. Takže co chceme? Hlavně být hodně venku, aniž bychom pořád museli jezdit přes půl republiky, mít přístup k přírodním zdrojům a umožnit dětem vyrůstat jako dříví, v lese! Jako věřím, že by takové vršovické prostředí mojí malou urputnou holčičku zocelilo, ale radši tuhle úlohu svěřím svobodnému potulování po krajině, skautským táborům a rodinným výpravám do hor.
Místem, které krom Prahy pojí oba naše životy, a kde je nám dobře, jsou jižní Čechy. A tak jsme tady, už dva měsíce. S lesem za zadkem, Vltavou za rohem a klidem v srdci. Vůbec nevíme, co bude dál, ale nějak nás to tu neznervózňuje, změna je totiž lepší, než nerozhodné zahnívání. A kdo se bojí, nesmí do lesa, žejo.
Ale pozor. Vůbec můj příspěvek neberte jako hejt na Prahu! Já Prahu miluju, její historickou atmosféru, kulturu, svou univerzitní alma mater, zvedající se vltavské terasy s jejich lokální specifičností, a Žižkov! Jéje, jak já miluju Žižkov a letní večery na Parukářce. To mi tady na jihu bude chybět. Každopádně za ty roky v Praze jsem se toho o sobě i o světě naučila a poznala tolik, že z toho budu čerpat dalších několik dekád. Ale prostě mě vítr osudu vane jiným směrem, a já konečně zase pluji s ním a ne proti. Takže pst, teď se zaposlouchejte, jestli náhodou neuslyšíte vaši vnitřní strunu hrát nějakou divnou melodii. Třeba to není úzkost nebo porucha, třeba je to “jen” urban depression.
A kdybyste si nebyli jistí, a taky chtěli trochu pomoct britským vědcům z King´s College London s dalším výzkumem vlivu života ve městech na naši psychiku, stáhněte si aplikaci Urban Mind. Možná vám prozradí něco, co přes hukot města zatím neslyšíte...
Veškeré foto ©Srdce v lese
